Sebehodnota. Téma, které zpracováváme z různých stran a úhlů už nějakou dobu. Nejvíce pozornosti jsme dosud věnovaly dětství, které neměla vůbec jednoduché. 

Dnes tomu bylo jinak. Po chvíli naslouchání mě totiž zaujala věta: “V práci se úplně vypnu. Jsem tam jako loutka.” Vůbec se totiž nevnímá a necítí se. Pracuje asi na 200%, neustále ji děsí představa, že něco bude špatně, že někoho zklame, že udělá průser nebo to nebude dost dobré. Její pracovní doba není rozhodně 8 hodin a tendence pracovat z rezerv je permanentní.

Naskakují mi obrázky z minulého života. Je to jasný. Život v otroctví. Možná jich tam bylo víc, když to má tak silně propsané. Přeci jenom tu běháme už pár tisíc let a zažili jsme si leccos.

Vedu ji do regrese, sama jsem zvědavá, kam nás to povede a po chvíli se ptám, jestli vidí to, co já.

Mužské chlupaté nohy, křivé prsty, hnědá kůže. 

Vidí. 

Chvíli se tomu smějeme,  vracíme se k nohám jako k vztyčnému bodu a pokračujeme v příběhu dál. 

Je to tam. 

Otrok. 

Egypt, doba neurčitá, protože identifikovat období podle života jednoho otroka  v Egyptě je prostě nemožný. Egypťané byli na otroctví machři.

On.

Neměl ani to jméno. Nebyl nic. I když i to nic by bylo ještě dobrý. Velbloudí lejno mělo větší důležitost než on.

Narodil se jako otrok a jako otrok zemřel.

Nic jiného nepoznal, neviděl, neslyšel. 

Tupé přežívání, prázdnota, odpojení se od všeho i od sebe, neustálá dřina, neustálý dozor, neustálý stres. 

Strach ze selhání, strach z chyby, strach, že nebude dost.

 Za každé zpomalení, chybu nebo cokoliv následovaly rány bičem. Ty neměl rád. Rány se nehojily, hnisaly, bolely. Za uznání či pochvalu by se rozkrájel. 

Často přemýšlel nad tím, že by smrt byla vysvobozením. Přesto smrt jen tak nepřišla a svůj hořký šálek si musel vypít až do dna.

Život otroka se jí prokreslil dokonale. Vždy, když má pracovat, ztrácí se a on “přebírá” vedení v její mysli. Odžívá si znovu a znovu  jeho strachy, jeho obavy, bojuje o přežití. I myšlenka na smrt jako vysvobození  se občas našla, i když z ní otroka už nikdo nedělá a její život je úplně jiný.

Uzavřely jsme jeho život s úctou a poděkováním. S přijetím, že i tyto životy jsou naší součástí. Uvolnily jsme  s laskavostí  a moudrostí to, co odžívala stále dokola, aniž by si uvědomovala, proč se jí to dělo.

Už je svobodná, přesto si musí nějakou dobu ještě hlídat, kdy se automaticky a nevědomě stává otrokem a kdy je sama sebou teď a tady.