Některé příběhy z regresí projdou do zapomenutí. Otevřely se, zpracovaly a zase se zavřely. Zůstávají v tiché vzpomínce klientky a mou děravou hlavou prošly jako dobrá práce, která už se stala a je pryč. Některé se chtějí napsat. Potřebuju to udělat hned, protože jinak zapomenu a překryjí to příběhy jiné. Třetí skupina jsou ty příběhy, které neprotečou a zůstanou, občas do mě drknou, že chtějí být napsány, že ví, že si na ně velmi dobře pamatuji a tak mi tak trochu straší v hlavě dokud jim nedám prostor a udělám si na ně čas.
A to je i tato regrese, kterou jsem zpracovávala před pár týdny s klientkou. Nedělala jí dobře současná situace. Válka, která je v současné době na Ukrajině, ji válcovala a brala energii. Cítila se smutná, vyčerpaná. Nic nedávalo smysl, všechno bylo úplně jedno, na své proč nedostávala žádné odpovědi a to ji posouvalo ještě do větší marnosti, prázdnoty a letargie.
Když mi povídala o tom, co prožívá, probíhal mi současně její příběh před očima. No jasně, tyhle příznaky mají většinou jeden společný důvod, otevírala jsem ho a zpracovávala mnohokrát. V naší současné generaci tak skončilo spousta z nás.
Róza
Bydlela s mužem v malém městečku v pohraničí. Měli malou dcerku, neměli se úplně moc dobře, ale bylo kde bydlet a co jíst a v domečku jim bylo dobře. Věděli, že se schyluje válka, ale neřešili nic, dokud to nebylo nutné. Možná věřili, že se jim vyhne, že to projde jako bouřka a bude dobře.
Jednoho dne přišel Hans domů v uniformě. Chvíli postával u dveří, nevěděl, co má říct a směsicí pohledů, ve kterých se střídal strach s tvrdostí a hrdostí, koukal na svou ženu a dceru. Byl najednou cizí, odtažitý, chladný.
Odešel s tím, že rozvod je nezbytný a že se už nikdy neuvidí.
Róza zůstala sama. Hansův příjem chyběl, bylo to špatný. Chodila po městě se žlutou hvězdou na kabátě s holčičkou v náručí. Nechápala proměnu muže, kterého milovala. Cítila se zraněná, odstrčená a špinavá.
Týdny šly za sebou, tak nějak samospádem. Její radostí byla jen její dcerka, která dokázala, navzdory tomu všemu, se smát a svou mámu objímat a milovat.
Přišel příkaz, jednoho dne zabalila všechny věci do kufru a nastoupila do vlaku. Jeli dlouho. Dcerka často plakala a Róza s ní. Všichni byli vyděšení a energie strachu by se snad dala krájet.
Dojeli na místo. Stovky lidí, které dovezl vlak se pomalu přesunovaly k velké bráně. Čekali další hodiny než na všechny přišla řada.
Tak i Róza. Byla nervózní, ustrašená a vyděšená. Holčička měla hlad. O mléko přišla před několika dny a už jí neměla co dát.
V bráně odevzdala kufr se svými věcmi. Holčičku svírala v náručí, ale zastavili ji s tím, že dítě má odevzdat taky.
Nechtěla, plakala, ale pod pohrůžkou, že ji zabijí rovnou, ji s očima plných slz odložila na valník, kde ležely další děti, které plakaly a nebo vyčerpáním spaly.
Dav ji odstrkal za křiku vojáků do haly, kde dostala postel a deku. Bylo jí to jedno. Byla odpojená a ztuhlá strachy. Nevěřila tomu všemu. Co se to vůbec děje? Špatný sen? Kde je její dítě?
Stala se z ní loutka s prázdným výrazem v očích. Nevěděla ani co dělá, něco mechanicky vykonávala. Asi. Bylo to jedno. Všechno bylo jedno. Měla hlad a jídlo nedostávala. Ale i to jí bylo jedno.
Nic nemělo cenu. Ani život.
Svou dcerku už nikdy neviděla a nikdy nezjistila, co se jí stalo. Jestli ji někam poslali, nebo zabili na místě a vysypali tam do té díry, kde asi skončí taktéž.
Dlouho se však netrápila. Možná pár týdnů, možná měsíců. Čas plynul svým tempem a zdrcnul se v cucek čehosi divného, perverzního a neskutečného. Róza zemřela vyčerpáním, sama, s nedůvěrou v tento svět a s odporem k tomu všemu.